Jak odpouštět křivdy?

Tak sem dávám článek k zamyšlení a doufám že mi napíšete do komentů svoje názory, nebo vlastní zkušenosti.

Začnu vlastním příběhem. Na střední jsem si našla super kamarádky, mam je ráda a vídám se s nimi často i teď co chodím na vejšku. Teda kromě jedné, kterou jsem měla paradoxně skoro nejradši. Byli jsme si hrozně blízké: rodiče se znali, jezdili jsme spolu za zábavou, přespávali. Měli jsme stejné cíle, plány. Podobnou výchovu, stejné názory na vztahy a život. Zkrátka by se dalo říct že tehdy pro mě byla jako sestra. Pak se ale všechno pokazilo. Spolu s mojí další kamarádkou způsobili že mi někdo fakt nepěkně ubližoval, trápila jsem se kvůli tomu a svěřila jsem se jim, ale pouze jedna z nich měla na to aby se přiznala a omluvila. To mě ranilo, ale myslím že bych to překousla, kdyby se na to nenabalovala další spousta věcí.

Například nesvěřování se (byť s blbostma), které ale moje druhá kamarádka všechny věděla. Připadala jsem si podvedená, protože to neřekla i mě. Pomluvila mojí práci, kterou mi do očí vychválila. Nevěřila jsem. Ale dostalo se mi okopírovaného chatu.. a pak už jsem výmluvu nemohla najít.

Přestala jsem se s ní bavit, bez scén, bez emocí... Břečela jsem jenom tajně doma. Pořád. Každou noc.

Víte, čekala jsem, že přijde a bude to chtít řešit z očí do očí. Kdyby se to stalo mě, tak bych bojovala! Nikdy bych jí nenachala odejít z mého života bez vysvětlení. Klidně bych seděla hodiny před jejím domem abych to napravila, nebo se aspoň dozvěděla co se děje.

Ale nic se nedělo.. Nic. Jen jsem občas slyšela od jiných lidí že se jich na mě ptá?! Sama začala komunikovat až po skoro 2měsících! Před maturitou. Měla jsem pocit že to dělá jen aby jsme se nerozcházeli ve zlém. Nedala jsem jí už šanci, nechtěla jsem. Měla jsem pocit, že už je na otázky pozdě. A i když mi psala (teda jen chat), neodpověděla jsem.

Když mi pak zkolabobal telefon a musela jsem měnit simku, ani jsem jí nadala nové číslo, tenkrát jsem si říkala proč? Stejně bych neměla na to jí odepisovat...

Teď po půl roce na vejšce jsem se dozvěděla že se ptala kamarádky na moje zdraví. Protože se asi dozvěděla o té operaci. Hrozmě mě to potěšilo. I když bych chtěla, moc, nedokážu jí odepsat. Nejde to. Nemůžu. Kamarádka mi říkala že škola jí jde, ale prý je to pro ní těžké psychicky, ani nevíte jakou mám chuť jít a obejmout jí, říct že to bude fajn, že je to moje šikluka a všechno zvládne.

Nemůžu. Mám pocit že kdybych to udělala, zradím podstatu kamarádství. Mám pocit že tohle nebyla MOJE vina, takže by ten krok měla udělat ona, i když jsem jí předtím nechtěla slyšet, stejně je to tak...

Co myslíte vy? Já nevím...